Golf jako středobod všeho dění. Těžko totiž najdete den, kdy v rodině Mňahončákových nepadne slovo golf. Spíš nenajdete. Zaměstnání, zábava, vrcholový sport, zkrátka golf ve všech možných podobách. Martin Mňahončák, tedy hlava rodiny, hraje golf pro zábavu a je manažerem v golfovém resortu Kynžvart. Jeho čerstvě 17letý syn Matěj hraje výkonnostní golf a řadí se ve své věkové kategorii mezi nejlepší české amatéry. Jak vypadá rodinný život spojený s golfem, jak fungují rodičovské vztahy a jak náročné je „živit" golfovou kariéru syna, i o tom jsme si s oběma povídali.

Začnu obligátní otázkou, jak jste se ke golfu dostali?

Martin: Já asi před dvanácti lety na indooru, kam mě vytáhl kamarád. Začalo mě to bavit a už nepustilo. I díky tomu, že hned po prvním roce jsem se dostal z handicapu 54 na 21. Pořídil jsem si členství v Karlových Varech a začal jsem hodně hrát.

Matěj: Když jsem byl ještě hodně malý, tak mě táta asi v pěti letech jednou dvakrát vzal s sebou, ale to mě nějak nechytlo. Až později se to změnilo. Někdy v devíti letech. To jsem zase byl s tátou na drivingu, kopal jsem si do míče, protože jsem v té době hrál fotbal. Pan Skopový, který tam trénoval, mi dal do ruky hůl a řekl, ať odpálím nějaké míčky. Udělal jsem to a pak mi řekl, ať přijdu i druhý den. A už jsem u golfu zůstal.
Martin: Za pár dní za mnou Karel Skopový senior přišel a řekl, že po mě nikdy nebude nic chtít, a ať mu Matěje dám, že z něj udělá hráče. Od té doby jsou spolu skoro den co den v kontaktu, a nikdy si nevzal ani korunu.

Co rozhodlo, že jste u golfu zůstali?

Martin: U mě rozhodlo to, že jsem dlouhé roky hrál basketbal, měl jsem nějaký cit v rukách a začalo mi to jít. Kdybych se první rok nezlepšoval, nešlo mi to, tak bych golf asi nehrál. Mým cílem bylo, abych si mohl zahrát kdekoliv a s kýmkoliv a abych ho nenaštval a neotrávil. Po roce golfu jsem byl schopný obejít osmnáctku i s profíkem Láďou Trubačem a nenaštvat ho. Nejhůř jsem hrál kolem 90 ran, takový bogey golf, kterým nikoho neurazíte.

Matěj: Na rozdíl od fotbalu není golf kontaktní sport. A já se trochu bál, že se zraním. V golfu jsem jen já sám a nemohl jsem to zkazit nikomu jinému, jen sám sobě. Ale ten první moment, kdy jsem si uvědomil, že to nějaký smysl může mít, byl okamžik, kdy jsem na hřišti potkal Dalibora Procházku z české federace. To jsem ještě neměl ani zelenou kartu. Zeptal se mě, kolik mám handicap, a když jsem mu odpověděl, že ještě nemám ani zelenou kartu, řekl, že by se to mělo rychle změnit. To pro mě byl signál, že bych mohl být v budoucnu dobrý.

Nakolik se stal Karel Skopový pro Matěje klíčovou postavou?

Martin: V jeho výkonnostním růstu jednoznačně. Bez Karla by nebyl v 16 letech na handicapu +2,7, nebyl by národní mistr na rány kadetů, účastník Young Masters a člen regionální a národní tréninkové skupiny. Bez Karla by tohle určitě nikdy nedosáhl.

Matěj: Je to můj trenér, ale náš vztah je trochu jiný než obvyklý vztah trenér a hráč. Vím, co dokázal, mám vůči němu velký respekt. Chová se ke mně jako kamarád, ale je přitom tvrdý a důsledný v tréninku. Když se mu něco nelíbí, řekne mi to hned a patřičně důrazně. I kvůli němu bych se chtěl prosadit.

Dnes jste manažerem golfového resortu v Kynžvartu. Jakou cestou jste se tam dostal?

Martin: Úplně přímo ne. V roce 2014 mě oslovil Vítek Novák, jestli bych s ním nejezdil jako caddie po turnajích. To byla skvělá zkušenost. Díky tomu jsem byl třeba v St. Andrews, na druhé fázi Q-School European Tour ve Španělsku nebo při tom, když jako první Čech udělal cut na Czech Masters v roce 2015. To bylo super. Pak jsem byl nějaký čas jako caddie s Romanem Šebrlem a poté přišla nabídka z Kynžvartu, kde jsem dodnes.

Rodič a potomek ve sportu, to přináší hodně třecích ploch. Vy sám jste spíš přísný rodič, nebo spíš klidný?

Martin: Jsem přísný. A někdy jsem ještě málo přísný. Zdaleka nejsem takový ras jako někteří jiní otcové, kteří vedou své děti ke sportu. Ale občas dojde i na slzy. Nemám rád lajdáctví. Bohužel, takové okamžiky přicházejí.

Jak těžké je držet si jako otec odstup a nevybouchnout? Máte nějaký recept, jak se udržet?

Martin: Nemám. Bouchám na první našlápnutí. Bohužel. A velmi často. Potom raději odcházím. Už jsem během odehraného kola odešel několikrát. Snažím se ho podpořit, povzbudit, ale není to snadné. Letos hrál na juniorském mistrovství na rány. Šel v předposledním flightu, ztrácel tři rány na lídra a hned na začátku na prvních šesti jamkách zahrál šest bogey. Na každé jamce jsem mu řekl, nevadí, ještě je spousta jamek do konce. Už na čtvrté na mě začal řvát: jak nevadí? Vždyť je to úplně v pr.... Nevím, co tady dělám... Od sedmé na osmnáctku potom došel šest ran pod par. Dohrál to skvěle. A dal mi za pravdu. Ale to byla spíš výjimka.

Co vás štve na Matějovi nejvíc?

Martin: Jeho laxnost. Je občas laxní v tréninku, občas v přípravě na kolo. Ale to je můj pohled. On si myslí, že pro to udělal maximum. Můj úhel pohledu je trochu jiný. On je trošku bohém, dvacet minut před startem kola má ještě dost času na to si s někým popovídat. Jo, to pak startuju, ale učím se a snažím to zlepšit.

Co vás štve na tátovi nejvíc?

Matěj: Někdy bych chtěl, aby mě víc nechal být. Hodně záleží na tom, jak mi to ten den zrovna jde. Když mi to jde, tak to úplně jedno. Když ale dělám chyby, začnu se vztekat a táta mi to hned řekne. Kolikrát se kvůli tomu pohádáme, a to už je špatně. Já vím, že je to moje chyba, že se někdy vztekám zbytečně, ale i tátova, aby mě nechal. Ale lepší se to. Dovedu si představit, že mně bude dělat kedíka.

Hrát golf pro zábavu je jedna věc, ale jak náročné je dělat ho vrcholově?

Martin: Myslím, že Matěj byl od začátku šikovný a dobře vedený Karlem. Táhly ho dopředu i jeho výsledky. Každý chce vyhrávat a Matěj byl brzy na singl handicapu a také vyhrával turnaje. Na druhou stranu má i období, kdy se mu nedaří, nejde mu to a nechce golf ani vidět, nechce trénovat. To pak musíme zasáhnout já i manželka. Musíme trochu zatlačit a dotlačit ho zpátky na trénink. Pak zase zahraje dobře a zase ho to nakopne. Jsou to takové vlny.

Matěj: Bohužel to tak je. Nechám se občas vynést na obláček, když slyším od lidí kolem sebe chválu. No a pak z něj spadnu a bolí to. To pak golf nemám rád a nechci ho ani vidět. Nechce se mi ani na trénink, ani na hřiště. Ale to asi zažívají i jiní a jde o to překonat to.

Jak se s tím popasovat?

Martin: Opakuje se to v nějakých periodách. Hodně záleží na jeho výsledcích, jak zahraje, nebo nezahraje. Taky co vymyslí kamarádi kolem něj za zábavu. Přece jen v těchto letech je těch lákadel víc. Jedinou cestou je, že se musí chovat víc jako profesionál, což se zatím nechová, ale pracujeme na tom. Myslím, že musí dozrát. Je mu pořád teprve 17 let. To je málo. Musí pochopit, že bez stoprocentního, nebo spíš 120procentního nasazení nemá šanci se prosadit. Bavíme se o tom, říkám mu, že mu s mámou pomůžeme, jak budeme moct, ale ať tomu dává 120 procent.

Matěj: Vím, že musím něco změnit, že dokážu být kreativní při tréninku, aby mě víc bavil, abych víc vydržel a aby se neopakovala minulá sezona a všechny ty propady, jednou nahoru, podruhé dolů. Ale zatím je tím receptem na překonání krize táta, který mě prostě vezme a odveze mě na trénink, na hřiště. Někdy i trochu pod tlakem. Ale myslím, že je to lepší, že už víc vnímám i věci kolem, že můj golf stojí jeho čas, peníze a že to není jen tak. Musím na tom víc pracovat i sám. Aby mě do golfu nemuseli tlačit rodiče, aby to šlo víc ze mě. Abych já chodil za tátou a říkal mu – vezmi mě už na ten golf.

Jak se odrazí na rodinném životě to, když syn hraje špičkový golf a táta pro zábavu?

Martin: Znamená to, že já golf nehraju skoro vůbec. Za rok si dám tak dvě tři kola. Všechno podřizujeme Matějovi. Dnes v podstatě existuje jeho škola a golf, přičemž Matěj není extra studijní typ, takže je to tak 60 procent golf a 40 škola. Dělá soukromou obchodní akademii a nevyčnívá nahoru ani dolů. Ve škole mu vychází hodně vstříc, ale je pravda, že během sezony ve škole moc není. Pak to dohání opravnými zkouškami.

Jak vypadá takový měsíční program rodiny Mňahončákových v sezoně?

Martin: Většinou nemůže být sám, protože jezdíme na turnaje a na výjezdy autem. Jezdím s ním, nikomu ho nesvěřuji. Jen zcela výjimečně s ním jede manželka. V sezoně hraje turnaje každý víkend pravidelně. V neděli se vrátíme, následuje nějaká příprava, kondička, trénink a zase turnaj. Více než polovinu dní v měsíci jsme na cestách.

V jaké roli jste nejčastěji – táta, trenér, manažer, řidič, sponzor, mentor, caddie?

Martin: Nedávno jsme definovali, že moje role je rozdělena na dvě. Doma a mimo golf jsem táta, na golfu jsem manažer. Jsem ten, kdo ho společně s manželkou platí, kdo říká, jak to bude. Caddie občas také a vlastně takový táta máma pro všechno.

Kolik stojí rodinný rozpočet takový golfový rok?

Martin: My to jedeme hodně „low-costově", ale i tak jsme na 300 tisících korunách za golfovou sezonu, které jdou z naší kapsy. Naštěstí už můžou i amatéři brát nějaké prize money, takže občas i něco vyhraje. Loni si vydělal zhruba 40 tisíc korun. Dalších 40 tisíc nám dává Golf Club Karlovy Vary za jeho úspěchy jako podporu a zhruba 200 tisíc jde z naší rodinné kasy, protože sehnat partnera pro 17letého kluka je nadlidský úkol. Sem tam někdo z kamarádů pomůže nějakou částkou, ale jinak nic.

Česká golfová federace nijak nepřispívá?

Martin: Ne, nepřispívá. Federace nám nedává ani korunu. Nic.

Ale vždyť Matěj reprezentuje ve své kategorii. Co třeba kempy, příprava, vybavení?

Martin: Federace nám pomáhá tím, že pro tyhle hráče pořádá dvakrát za rok týdenní kempy v Turecku, na které ale přispíváme částkou 12 500 korun. Zbytek hradí ČGF. Sami bychom to tak levně nepořídili, ale i tak si myslím, že pokud se chtějí o hráče starat, měli by jim to zaplatit celé. Nebo na to najít partnera. Fyzicky ale nedostaneme od federace ani korunu. Předchozí tzv. Success program skončil. Už není. To byla šance, jak získat nějaké peníze. Možná by nebylo od věci ho vrátit.

Myslíte, že ten systém podpory amatérských golfistů je nastavený dobře?

Martin: Není to jen o Matějovi a jeho vrstevnících, ale i o budoucnosti golfu. Myslím, že systém je nastavený špatně. Ukazuje mi to třeba i skutečnost, že Louis Klein jde mimo systém. Když to zjednoduším, tak jeho táta říká: nic mi nedali, tak proč by mi měli říkat, co a jak mám dělat. A není sám, kdo jde mimo systém. Ano, Matěj má na sobě reprezentační oblečení, které od federace dostal. Tričko, mikinu, ale reprezentační nepromok už jsem mu musel koupit. A na bag jsem doplácel 2 000 korun. To je přece zvláštní...

Na základě čeho se Matěj dostal a funguje v reprezentaci a v národní tréninkové skupině?

Martin: Na základě výsledků v celorepublikovém žebříčku, postavení ve světovém amatérském žebříčku WAGR a pak jsou i nějaké divoké karty. Matěj je tam od 11 let na základě svých výsledků a postavení na žebříčku. Rok zakončil na 18. místě mezi dospělými, ve své kategorii dorostenců do 18 let je třetí. A může tam hrát ještě dva roky.

Loňský rok byl pro Matěje v mnohém zlomový. Vedle úspěchů ale přišly i výpadky...

Matěj: Určitě jsem se výkonnostně posunul. I mentálně. Ale přišlo i několik výpadků. Povedl se mi turnaj, začal jsem si myslet, že už to umím, a nedal jsem tomu všechno. Přišlo i trochu uspokojení a přišla rána. Většinou pořádná. Po dobrém turnaji přišel druhý, který jsem odehrál mizerně. Ale ještě se to párkrát opakovalo – jeden dobrý turnaj, pak zase dva špatné. Na tom chci zapracovat. Být víc konzistentní.

Martin: I kvůli tomu jsme si pro letošní rok nastavili nový systém. Říkáme Matějovi i po dohodě s Karlem Skopovým – snaž se být jako profesionál. To znamená, že když kvalitně potrénuje, driving, posilovna, fitko a všechno k tomu, jak má být, dostane za to zaplaceno. Dám mu 80 korun na hodinu, ale na druhou stranu už od nás nedostane ani korunu jako kapesné. Chceš jít s kamarády do kina, vydělej si a zaplať si to sám. Máš svůj příjem.

Matěj: Je to pro mě další motivace. U golfu je to tak, že se trénink projeví na hře až tak za čtrnáct dní, za měsíc, někdy i za půl roku, ale tímto způsobem si můžu sáhnout na odměnu už dřív. Nejen za případné úspěchy. Ale zároveň si musím z těch peněz hradit svou zábavu a poznávám, co si můžu dovolit.

Je tohle třeba i cesta a škola do budoucna do okamžiku, kdy Matěj přestoupí opravdu k profesionálům?

Martin: Je to hlavně cesta a škola do života, protože tak pozná, že peníze nerostou na stromě, že co si vydělá, to má. Mnohokrát mi říkal: ale jak si mám nějaké peníze vydělat? Měl pravdu. To jsem musel uznat, a tak jsme udělali tuhle dohodu. Přes zimu odtrénuje nějakých šedesát hodin měsíčně, takže by si měl vydělat peníze, které by na jeho potřeby měly stačit. Uvidíme, jak to bude fungovat. Pravda je, že hned na začátku se dostal do mínusu. Přijeli kamarádi, a tak si vybral peníze za dvě hodiny, které ještě neodtrénoval. (smích)

Kam až se chce Matěj Mňahončák s golfem dostat?

Matěj: Pořád se zlepšovat a u golfu bych rád zůstal. I kdyby to nevyšlo hráčsky, tak třeba jako trenér. Golf mě baví a myslím, že jsem mu za ty roky, co ho hraju, i porozuměl. Ze všeho nejvíc se ale chci udržet v roli hráče a zahrát si někde ve světě na zajímavé tour. Nechci zůstat jen v Česku, protože hrát jen české turnaje na profesionální úrovni nedává smysl. Chci se dostat na takovou úroveň, aby byl můj příjem byl vyšší než výdaje.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Martina a Matěje Mňahončákových
Převzato z časopisu GOLF 1-2/2024